Léčba rakoviny-Co nám pan doktor neřekl
Co nám pan doktor neřekl
Onkologové lákají své pacienty na chemoterapii tvrzením, že má velký úspěch a že naděje na vyléčení je vysoká. Věda však hovoří něco úplně jiného. Výsledky 14 letého výzkumu odhalili šokující závěry, které uvádějí, že: Celkový přínos chemoterapie na 5 letém přežití dospělých s rakovinou je 2,3% v Austrálii a 2,1% v USA. Jak to tedy je?
Jen naše léčba, nic jiného
V případě, že Vám diagnostikují rakovinu, bezpochyby Vám v krátkém čase lékař oznámí, že musíte podstoupit operaci, chemoterapii, radioterapii, hormonální terapii atd. Tyto způsoby jsou podle ortodoxní onkologie jedinými potvrzenými možnostmi a jedinou možnou cestou. Všechny ostatní cesty jsou podle nich nepotvrzené nesmysly, šarlatánství a šílené pokusy. Podobnými informacemi nás v současnosti nejen občas bombardují i mnohé média, které jsou za šíření takovýchto zpráv bohatě odměňované.
Tyto myšlenky jsou šířené, propagované a vštěpované lidem po celém světě. Dr. David Brownstein ve své knize: „Jak se vyhnout rakovině prsu“, napsal: „Farmaceutické společnosti se nás silou snaží přesvědčit, že lék na rakovinu je v jediné magické tobolce, kterou se jen oni snaží všemožně najít. To se ale nikdy nestane.“
Po přečtení nespočtu knih, rozhovorů a výzkumných prací o léčbě rakoviny zůstanete jen zklamaní. Hodně se píše o nebezpečné kombinaci chemoterapeutických látek a o tom, že jedna je trochu méně toxická než ta druhá a nebo ta předešlá. Nakonec jsou do světa vykřikovány výsledky typu „Statisticky významné výsledky!“, které nemají nic společného s uzdravením z rakoviny, s přežitím a nebo se zkvalitněním života. Bohužel, i přesto většina z vysoce vzdělaných odborníků z farmaceuticko-sponzorovaných přednášek, kterým se v zoufalství a strachu z vlastní smrti dáváme sami dobrovolně do rukou nevybočuje z té staré ortodoxní cesty, čím nám berou všechnu naši naději ve prospěch splnění jejich zájmů (finančních, kariérních, akademických, osobních…). Jejich názory a vidiny jsou tak dogmatické a tvrdě zasazené jako beton. Rozlišné názory jiných lékařů a specialistů nejsou tolerované a jsou válcované trestající a pomstychtivou mašinou onkologie tak, že tyto lidé jsou diskreditováni a jejich pacienti odmítáni a zesměšňováni.
Díkybohu, i přesto není bitva dobojována. Občas se vyskytnou odvážní jednotlivci či skupiny, které se opováží vzepřít systému a udělají věci, které jiní ve své zbabělosti nikdy nedovedou. Zeptejte se svých doktorů na rovinu. „Pane doktore, jak chemoterapie přispěje k mému vyléčení?“ Jakou odpověď dostanete?
„O, máte 50% naději. Pokud nepůjdete na chemoterapii, za 3-4 měsíce umřete.“
A nebo dokonce: „S chemoterapií máte 90% naději.“
Nedejte se oklamat, zeptejte se, co přesně znamená naděje? Naděje na vyléčení se z rakoviny a nebo naděje na úmrtí z léčby. Nebojte se zeptat, i pokud byste měli riskovat, že Vás doktor vyhodí z ordinace. Je lepší být vyhozen z ordinace, než z tohoto světa.
Pokud čekáte pozitivní, dávno připravenou a pěkně zabalenou odpověď, onkolog Vám ji s radostí poskytne. Však taková odpověď může dříve či později znamenat velké zklamání. V životě nic nepřichází lehce, samo od sebe, bez snažení. Pokud chcete věci dělat správně, musíte na tom pracovat, abyste věděli, jak je správně dělat. Odkázat se do rukou staré a podvodné onkologie není nic jiného než fatální nezodpovědnost a určitě to není snaha dělat věci správně.
Takže, chcete vědět vědecký fakt o tom, jak přesně a skutečně přispívá chemoterapie k vyléčení rakoviny?
Pokud chcete vědět pravdu, přečtěte si odborný článek „The contribution of cytotoxic chemotherapy to 5-year survival in adult malignancies." (Celkový přínos chemoterapie na 5 letém přežití dospělých s rakovinou). Závěry této studie jsou odpovědí na otázku, kterou pacienti hledají, již od dob, kdy byla chemoterapie uvedena na medicínský trh. „Jaký má chemoterapie podíl na přežití pacienta?“.
Třemi autory práce jsou: 1. Graeme Morgan, uznávaný profesor radioterapie v Royal North Shore Hospital v Sydney, 2. Robyn Ward, specialista klinické onkologie a uznávaná profesorka medicíny v St Vincent's Hospital v Sydney je též členkou poradního týmu pro využití farmaceutických léků, 3. Michael Barton, ředitel týmu pro výzkum rakoviny v institutu Liverpool Health Service v Sydney.
Tito lidé jsou bezpochyby odborníky značné reputace. Vědí, co hovoří. Jejich názor je mnohokrát cennější než názor jakéhokoliv lékaře, kterého potkáte na chodbě farmaceuticko-sponzorovaném oddělení onkologie. Svoji práci zveřejnili v Journal of Clinical Oncology Volume 16, Issue 8, December 2004, pages 549-560, který je známým a značně respektovaným lékařským plátkem. Neexistuje nejmenší důvod, proč bychom o kredibilitě a platnosti jejich závěrů měli pochybovat.
Proč vlastně publikovali tuto práci?
Profesor Morgan v australské televizi řekl: „Byli jsme už unaveni z neustálého vychvalování nových slibných chemoterapií, které se nakonec ukázaly být nanic. Můj osobní důvod, proč jsem s výzkumem začal, byl ukázat světu, že po dobu mnoha let onkologie nedospěla k žádným pokrokům v přežití, a pokud ano, tak ty pokroky byly absolutně mizerné, a to i přes novou chemii, nové kombinace, transplantaci kostní dřeně a podobně.“
Albert Einstein kdysi řekl: „Svět není nebezpečným místem proto, že máme lidi, kteří páchají zlo, ale proto, že máme lidi, kteří tomu nečinně přihlíží.“ Svět má ale štěstí, jelikož existují lidé jako profesor Morgan a jeho kolegové, kteří se nebojí mluvit. Patří jim všechna čest.
Je na této studii něco špatně?
Není nic, co by bylo chybné na metodologii výzkumu, na analýze a na vyvozování závěrů. Práce se zakládala na datech z náhodně kontrolovaných výzkumů (RCT - randomised-controlled trials, zlatý standard výzkumu) publikovaných od 1. Ledna 1990 do 1. Ledna 2004. Byly též použité data z australského a amerického registru rakovinových onemocnění. Sledovaný byl přínos chemoterapie na přežití rakovinových pacientů starších 20 let, kteří trpěli 22 hlavními druhy rakoviny.
Jestli je tedy něco špatně na uvedené práci, tak je to pouze to, že vytahuje na světlo pravdu o chemoterapii. A pravda velmi bolí. Autoři „bohužel“ nezpívali tradiční notu onkologie. To je ten rozdíl.
Co vlastně výzkum ukázal?
Nejvíce šokující jsou závěry, které uvádí, že: „Celkový přínos chemoterapie na 5 letém přežití dospělých s rakovinou je 2,3% v Austrálii a 2,1% v USA." Ať nás ani nenapadá myšlenka, že v České republice by procento mohlo být vyšší. Zkrátka a jistě, chemoterapie přispívají k 5 ročnímu přežití v průměru ne více než 3 procentami.
Každý pacient by jistě rád věděl skutečný fakt o účinku chemoterapie předtím, než k ní přistoupí. Bohužel pravdivou odpověď málokdy dostaneme.
Jiný profesor onkologie Michael Boyer se vyjádřil: „2-3% přínos chemoterapie je diskutabilní. Osobně si myslím, že se toto číslo může pohybovat až okolo 5-6%.“ Tak či tak, lhát do očí těžce nemocným lidem o 50-60% úspěšnosti chemoterapie je nelidské.
I kdyby podle profesora Boyera byla úspěšnost 6%, jaký je rozdíl pro pacienta? Když mu povíte, že chemoterapie mu dá 3 nebo 6% naději na přežití, většina z nás by bez váhání utekla z ordinace a nikdy se víc by se neukázala.
Jaký je tedy verdikt?
Životně důležitou otázkou tedy je, zda podstoupit vysokotoxickou chemoterapii, když víte, že máte 3 nebo 6% naději.
A co děláme v České republice s touto novou (2004) pravdou?
I přesto, že v Austrálii, odkud studie pocházejí, byl kvůli výsledkům velký rozruch, zdá se, že doktorům v Čechách tyto věci příliš velké starosti nedělají a dále s čistým svědomím lejí do lidí chemoterapie a vypráví jim o vysoké účinnosti. Vědecká pravda o chemoterapii (i například o nebezpečí mamografie) je známa nejméně 7 let. I přesto žádné z onkologických zařízení se neunavuje našemu národu tuto pravdu představit. O to se nesnaží ani samozvané charity proti rakovině, které rok co rok vábí od nás nemalé sumy na pomoc lidem s rakovinou. Kam jdou všechny ty naše peníze, to nechtějme vědět. Postačí několik fotek těchto „hodných představitelů“ při jejich leteckých cestách první třídou. My se však ptáme, proč ani jedna z těchto organizací nepoví svým pacientům úplnou pravdu? Na základě této pravdy by se mohli pacienti konečně svobodně a uvědoměle rozhodnout, jak dále. Proč musí být pravda skrývána a opakovaně pohřbívána a spolu s ní pochovávány zástupy pacientů, které nedostatek informací připravil o život?